Zachovalé prastaré ságy a pověsti – starogermánská Edda, starořímská o vlčici Ree a odkojených dvojčatech Romulovi a Removi i české pohádky o Karkulce nebo sedmi kůzlátkách naznačují, že mezi člověkem a vlkem existovala od pradávna jistá ostražitá uctivost.

Popravdě neznáme dobu ani místo počátku domestikace psa domácího. Pouze předpokládáme na základě několika nálezů, že center domestikace existovalo po celém světě více a že tato centra existovala v různém čase. Podle vnější podoby i podle počtu chromozomů se předpokládá, že divokým předchůdcem psa byl buď vlk, kojot nebo šakal, ale podle dalších indicií, z nichž dvě z těch důležitých je poměr hmotnosti mozku k ostatní váze a struktura zubu zvaného trhák, se vědci přiklonili spíše k vlkovi. A podle způsobu hierarchického uspořádání uvnitř vlčí smečky je skutečně důvodný předpoklad, že právě vlci jsou oním prapředkem psa domácího.

V úplných začátcích našeho soužití nebyl pes užitkovým zvířetem, což se tak běžně neuvádí. Lovcům doby kamenné by totiž chov psů žádný hospodářský užitek nepřinášel. Na druhou stranu psi nepůsobili ani žádné škody, protože tehdejší lidé kočovali a nechovali žádná domácí zvířata. Zvíře a člověk se volně sdružovali, protože jejich symbióza byla užitečná pro oba: vlk využíval odpadků člověka, člověk zase ostražitosti vlka, který upozorňoval na hrozící nebezpečí.
Možná na základě pozorování, že obě strany mají cosi společného přinejmenším způsobem lovu, se člověk začal v dobách hojnosti dělit s vlkem o přebytky ze svého "stolu". V dobách, kdy se neuchopitelné děje připisovaly kouzlům, čárám a magii, bylo také určitou jistotou vycházet v míru nejen s ostatními "neužitečnými" živými tvory.

 

 

Postupem času se zvíře stávalo na člověku zcela závislé. Lidé vědomě zabraňovali křížení mezi divokými a již zdomácnělými zvířaty, později naopak podněcovali takové mutace, které by ve volné přírodě nepřežily.

Až někdy počátkem 19. století se už člověk soustřeďuje převážně na vnější vzhled psů. Začátek vytváření plemen se dá datovat zhruba na přelom 19. a 20. století.

Jak mnohotvárné byly úkoly, k nimž byli používáni, tak různorodá jsou i plemena, která se při tom vyvinula. To byla (a je) éra psů jako užitkových zvířat.

Psi sháněli dobytek, hlídali lidská sídla, hřáli člověka v jeskyni svým teplem, lovili hlodavce a další škůdce, doprovázeli transporty zboží, tahali saně a nosili břemena, a dokonce sloužili jako živá zásobárna teplých kožek i masa. Při lovu hledají, štvou, slídí, norují, dohledávají, loví z vody i aportují.

V novodobých dějinách pomáhají nemocným lidem při canisterapii, jako průvodci tělesně postižených, při hledání lidí zavalených sutinami, sněhem a dokonce i pod vodou. Pomáhají hledat drogy, cizince pašované v tajných schránkách kamiónů, pachatele trestných činů i padělaná cédéčka. V temných dobách byli zneužíváni i k hlídání a štvaní lidí a některé prameny dokonce uvádějí, že byli nasazováni i jako váleční psi.

Psi člověku krátí dlouhou chvíli a baví ho už od dob, kdy sloužili jako společníci urozených dam, pomáhali kejklířům při jejich kouscích na tržištích i v cirkusech a nasazovali své životy v bojích s býky i v bratrovražedných soubojích, pokud si to jejich pán přál.

V současnosti se úloha psa užitkového stále více přesouvá do pozice společenské. Pes se tak stále více stává společníkem i nás neurozených.